Debílci

27. listopadu 2018 v 14:23 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Ani nevim, jestli je to smutný, nebo vtipný, ale moje ponurost víc obtěžuje lidi kolem mě než mě samotnýho.

Tyjo, kdyby věděli, že to, co ventiluju, je jen špička ledovce.

Ale fakt, vážně mě to sere. Musim si dávat pozor na jazyk, abych odpovídal s takovou dávkou radosti, aby to lidem nezkazilo jejich hezkej den a nezačali mi promlouvat do duše. Vtipy o sebevraždě prej nejsou vtipný. Co jinýho s tim mam asi dělat, než o tom vtipkovat?

Jako chápu, nejlepší by bylo kdybych od základů změnil svojí osobnost a názory. To bych vám snad náladu nekazil. Třeba pomůže když se budu u mluvení usmívat?

:-)) Běžte do píči, debílci.
 

Anomálie smutek

27. října 2018 v 6:45 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Pořád ty noční můry, pořád ta vrtkavá nutnost.

Každou noc sedím sám jen ve světle monitoru a snažím se sledovat seriál, číst knihu, nebo třeba poslouchat hudbu. Snažím se psát. Nemůžu ale přestat vnímat ten pocit, co se mi krčí vzadu v hlavě. Tu emoci, co na mě křičí. Vím, co chce abych udělal. Je to ale jen špička ledovce, co mě studí. Může to být horší. Můžu si to pustit k tělu a začít objevovat taje toho, co všechno tam vůbec je. Párkrát jsem to udělal. A vážení, zjistil jsem o sobě nevídaně věci. Už to nechci. Chci bejt v pohodě, alespoň malou chvilku. Alespoň měsíc. Nebo tejden. Nebo den.

Už to nedělám jen pro sebe a pro ni, už na mě závisí další člověk. Protože asi Bohu přišlo, že toho na bedrech tahám málo, víteco. Moje konečná měla být už před dlouhou dobou. Už moc dlouho mám v plánu to sám zabalit. Závislej jen sám na sobě. Nikoho tím nezranit nebo nepotopit. Ale ne. Teď je to buď a nebo. Buď budu žít ještě dalších X let v utrpení, a nebo se zabiju a budu se za sebe stydět tak moc, že moje 'duše' se bude ostýchat natolik, že nevytáhne paty z mýho mrtvýho těla.

Já nevim, nejde mi přemejšlet racionálně, jsem tak KUREVSKY unavenej! Nevyspal jsem se dobře už ani nepamatuju kolik
(dní? Týdnů? Možná měsíců?) a všechno vidím v mlze. Nemám žádnou trpělivost, nemám žádnou sílu. Jsem jenom zdeprimovaný unavený hovínko a znechucuje mě pohled do zrcadla.

Já vám nevim. Bůh pro mě neudělal nikdy nic. DLuží mi to. Proč mi nemohl seslat ten motor z letadla, o kterej jsem se tak usilovně modlil? Proč nemůžu umřít bez výčitek?

Trápím se, tedy jsem

25. října 2018 v 23:02 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Teď koukám, že jsem už dlouho tuhle stránku neobohatil žádným ze svých vejšplechtů. Takže sem přispěji alespoň malým osvěžením. Malou reportáží o tom, co se teď děje na planetě kreténů. Trhám dál sociální vazby. Tentokrát to už dospělo do stádia, že jsem musel přeletět velkou louži a ejhle, jsem na druhé straně světa.

Naserte si, lidi, co mě máte rádi!

A znáte to, odteď to bude všechno jen růžové. Slyšel jsem, že v Americe mají domy, které sahají až do nebe a že na chodníku se prakticky válí pečená kuřata.

(A slyšel jsem, a tím jsem si jistý, že v Americe nejsou žádné kočky, Fievele!)

Řeknu vám jen to, co říkám s oblibou každému, kdo se mě vyděšeně ptá, co budu tak daleko děla. Prostě to samé, co v matičce Bohemii, jen tady, u strýčka javorového listu. Bereme to teď s mojí malou jako dovolenou, která se prodlouží na neurčito, a následně pak navěky.
Nevím tedy, proč i přesto upadám do takových depresí, utekl jsem prakticky od všeho, co nemám rád. Existence je tu však pořád, a s ní i moje deprese. Trápím sem tedy jsem. Myslím si, že už je to asi neodmyslitelná položka mojí osobnosti. A mojí povahy. Zkrátka mě. A upřímně, pokud někdy přestanu 'depkařit', tak je vaší povinností mě odstřelit, nebo tak něco. Protože to už nebudu já.
 


Hannah Montana

28. září 2018 v 3:32 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Bože, jak já bych se napil.

Moje chudoba postoupila na takovou úroveň, že si o nákupu chlastu můžu nechat leda tak zdát. Počítám drobásky na chlabíček. Nedávno jsem si koupil basu a bylo to kurevský posvícení. Ale to není ten jed, co jsem si zvolil. Čekám na svůj bourbonek už dost dlouho.

Ale musím být fér, zase jsem hodně fetoval. Možná proto jsem tak chudej. Ale je to snad zločin, chtít to nejlepší z obou světů? Jsem jako kurevská Hannah Montana a ta to nejlepší měla. A v čem je Hannah lepší než já?

Jujda mami

28. září 2018 v 3:26 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Mimochodem, noční můry se zhoršujou taky.

Jujda, mami! Proč já nemůžu mít nikdy jen jeden problém, na kterej se soustředit?

Vyhul mi, živote. Už tak nějak melu z posledního. Už posledních pár let, haha.

Relativně ztracen

28. září 2018 v 3:24 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Mrtvej uvnitř,
Mrtvej zvenku.

-----


Moje psychotické epizody jsou intenzivnější jak v kvalitě, tak v kvantitě. Nenechte se ale oblbnout slovem Kvalita, protože tohle vůbec kvalitní není. Kvalitní jsou vína. Kvalitní je maso. Kvalitní může být, pro mě za mě, i sexy jazzíček nějaký fotbalový mamky, která to zkouší na trenéra, jen aby její syn měl v týmu postavení, jaké si ona přeje.

Ne, tohle je akorát frustrující a znepokojuje mě to. Za poslední týden jsem se dvakrát ztratil sám v sobě. Nejdřív asi na hodinu a půl, podruhé asi na tři. Opakuje se to stejně.

Nejdřív mi přijdou povědomí všichni lidé, kolem mě. Vím logicky, že je neznám. Ale zároveň je znám. To trvá chvíli, než se mi jejich obličeje začnou slívat a já nerozeznám jednoho od druhého. V ten moment zároveň přestanu rozumět slovům. Slyším, že lidé mluví, občas něco pochytím. Ale přijde mi to, že mluví cizí řečí a já se řídím převážně podle jejich výrazů ve tváři. V ten moment vždycky získám nějakou motivaci něco udělat. nevzpomínám si co, ale odhodlaně jedu tu věc udělat. Zbytek mám v mlze. Vím jen, že se toulám křížem krážem po Praze a vždycky procitnu na nějakém náhodném místě, kde jsem v životě nebyl.

Zpětně jsem pak zjistil, že jsem ale i přes svou neznalost jazyka hravě odepsal esemesku své matce, i své milované.

Takže za důležitou nepovažuji svou rychle postupující psychózu, ani své ochromující deprese,kvůli kterým nejsem schopný dělat nic, než se sjet, opít, šukat a nedělat prostě nic (pokud se tedy zrovna netoulám po městě jako smyslů zbavený), ale to, jak pohotový jsem. Protože vážně nechci, aby cokoliv tušila moje máti. Ani moje drahá. Miluju jí víc než svůj život. Ale sám jsem se za ty roky naučil, že tohle s ní probírat nechci. Ani ne kvůli ní, ale kvůli sobě.

Je to takové moje malé osobní dobrodružství. Moje malá sladká tajemství. Stejně jako tahle sranda v podobě internetové stránky. Takže, milý deníčku, prosím, drž hubu.

Molly

19. srpna 2018 v 12:24 |  Moje nesouvislý žvásty
Možná, že včerejší sloní dávka krystalků MDMA, mi byla větším přínosem, než jsem čekal.

Skoro jsem nespal, dnes jsem vstal ráno v 8 a od té doby sedím a píšu. Bez přestávek a zbytečného přemýšlení. Jakoby mě políbila múza a já ji jen nechal vést mé prsty. Protože suverénně vyťukávám i abstraktní myšlenky, co mám v hlavě, a po dlouhé době mi to nedělá problém.

A to jsem myslel, že mi nic nedokáže inspirovat tolik, jako můj starý dobrý kamarád Dex (Dex je droga, nemám žádného přítele Dexe, který by byl mou múzou, to by bylo divný).

Ale vypadá to, že Molly si vede obstojně. Za všechny ty měsíce, když jsem byl v práci, jsem toho nevyprodukoval tolik, jako dnes ráno. A nešlo ani o to pobláznění, když píšu jak divý a pak pomalu zjišťuji, že to co píšu, jsou samý sračky. Tohle není ono. Troufám si říct, že je to vážně dobré.
Že se zase dostávám do formy.

Možná s tím mají co dělat ty zabijácký antidepresiva (dále jen zabijáci), co mi zrovna nasadili.
ale mám radost. Mám ze sebe po dlouhé době radost.

Pokud tedy chcete dojít k uspokojení, pošlete k čertu telku a mobil a i tu hezkou knihu, co máte rozečtenou (Nebojte, dočtete ji později. Uvidíte, že se vám pak bude číst i mnohem lépe) a trochu se sjeďte.
Zjistíte pak, kdo opravdu jste.
A pak se to hned dělá líp.

Chronickej sráč

8. srpna 2018 v 0:27 |  Moje nesouvislý žvásty
Chtěl bych vrátit čas, abych napravil, co jsem tehdy posral.

Jen se obávám, že bych to posral znova.

Já ne-ne-nekoktám!

27. července 2018 v 2:35 | J. |  Moje nesouvislý žvásty
Už zase ty sny.

George stojí předemnou a křičí ,,Já ne-ne-ne-nekoktám!'' a mně to šíleně dopálí. Vezmu hůl a přetáhnu ho s ní přes ohličej. Vyrazím mu několik zubů a to se mi líbí. A tak uděřím znovu a znovu a znovu, dokud jeho hlava není úplně na fašírku a z mojí hole nevisí mozek a vlasy. Ale on pořád křičí. Stojí nad ním můj otec s podivným úšklebkem. Měl na sobě to samé, co měl v den, kdy umřel. Říká, že každej skutečnej umělec musí trpět. Že každej zabíjí to, co miluje. ,,A pamatuj, oheň zničí všechno''. Pak ubiju i jeho. A pak svou bývalou ženu. A našeho syna. Hystericky se směju a mlátím pořád dál, i když už se nic neozývá. Jenom tupé čvachtání.
Oheň ale zničí všechno. Přesně, jak mě učil. Zapálím to tam a sám pak začnu hořet.
Probouzím se celý zpocený a pořád dokola se mi přehrává ten moment, kdy jsem uhodil svého syna a ten zvuk, co to vydalo. Křupnutí. Jako tehdy v mojí pracovně, jenom silnější. Definitivnější.

Chce se mi křičet, bojím se jít spát.
Pokaždé je ten sen intenzivnější. Živější.

Když se nedaří

12. července 2018 v 3:50 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Když se nedaří,
co se dařit má,

(Tak sedíte uprostřed noci ve tmě na gauči a přemýšlíte, jak se zabít, abyste tím někomu nezkomplikovali a nezničili život. Hledáte útěchu v drogách, chlastu, žrádle a sexu. Víte, že je s váma něco děsně špatně. Víte, že uvnitř pomalu hnijete a pomalu z vás ty plesnivý kusy odpadávaj ale nejde s tím nic dělat. Musíte čelit tomu šílenýmu pocitu, když se po milionu letech hodláte s něčím svěřit a ten člověk to nějak zpochybní, nebo nechápe. Víte, že to s váma neskončí dobře. Víte, že to nemůžete skončit, ale nemůžete ani takhle žít dál. Už necítíte vůbec nic. Nevnímáte svět okolo. Úplně se zblázníte)

Takhle to pak vypadá.

Ten sráč

12. června 2018 v 23:10 | L. |  Moje nesouvislý žvásty

Stojíme na dně jámy a pořád se propadáme, draku. Budou tam, kam půjdeme, i hvězdy?

------

Dopsal jsem tu zkurvenou sbírku. Je to jako pořádná nálož teplejch hoven.
Hrozně dlouho mi to nešlo uzavřít. Pořád jsem nacházel věci, u kterých jsem si nebyl na sto procent jistý a které potřebovaly doladit. Ale nedávno jsem nejspíš dodělal svou poslední úpravu, protože jsem se na tu hloupou sbírku podíval a moje první myšlenka byla: Hotovo. Fakt je to hotový.

Teď už by to jen chtělo napsat něco pořádnýho, haha.



Vždycky, když si připadám jako neschopnej pisálek, co by si měl najít lepší sen a slibnější kariéru, vzpomenu si na Chinaskiho. Bukowski mě vždycky povzbudí. Čtu znovu jeho sbírky a dělá mi stejnou radost, jako tehdy. To, že žiju jako hovno ještě neznamená, že hovno jsem.
Teda, vlastně znamená. On byl taky docela hovno.
Ale neznamená to, že neumím psát.
A to je asi důležitý.

Třeba taky jednou bude někdo číst moje sbírky.
A řekne si: Páni. Ten sráč jakoby mi četl myšlenky.

A pak mě někdo sežvýká v kritkách a řekne, že mluvím moc sprostě a že jsem namyšlený ješita.
A já budu souhlasit.
A věnuju tomu kritikovi svojí další knihu.

Měsíční statistika

2. června 2018 v 23:37 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Takže, uplynul celý květen a mám tu několik počtů, co bych si rád poznamenal-


Počet úklidů- 2
vykouřené cigarety- 46
Tráva (v g)- 30
příbytek váhy (v kg)- 3
Sex- mockrát ne
Jídlo- hodně
chlast- ???
počet přítelkyň, kteřé zvažují, že mě opustí- 1


-------

Mám chuť rozhodnout za ní. Mám chuť si sbalit kufr s tím nejnutnějším a odjet. Nasednout na první vlak do ciziny a prostě jet. Nechat tu všechno a všechny. Změnit identitu.
Protože vím, že se mnou není šťastná. Protože se mnou to tak úplně nejde. Jsem jako jed a rozšiřuju kolem sebe deprese a negativitu.

Nejsem ale na romantický gesta typu 'jestli ji miluju, chci aby byla šťastná a dám ji svobodu'. To teda kurva ne. Nehraju na žádný 'zasloužíš si lepšího' nebo 'jsi pro mě až moc dobrá'.
Jen moc nevím, co dělat. Ani co si o tom myslet. Nejraději bych vyskočil z okna a na všechno se vysral. Ve finále by to byla nejspíš výhra pro všechny.

Jenže já pořád nedopsal TU ZASRANOU KNIHU!!!!!!
Ještě není čas.

Krom toho, musí to tak být. Protože každej skutečnej umělec musí trpět. Protože každej zabíjí to, co miluje.

A já dělám obě tyhle věci kurva dobře.

Popel popelu

23. května 2018 v 15:23 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Nicotou to začalo, a nicotou to taky skončí.
Dříve jsem se nicoty bál. Ale teď už ne.
Myšlenka na ní mě uklidňuje.
Alespoň se po všech těch letech konečně vyspim.
Už totiž nevím, jaký je to pocit.
Ve finále se na celé to bezesné a nekonečné Nic těším.
A pak, že nemám ambice.

FAQ

2. května 2018 v 8:57 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Jak umřít předčasně, aby vám to lidi neměli za zlé nebo aby jim to nezlomilo ty jejich otravný srdíčka?


Ptám se pro kámoše.

šmudla na kole

2. května 2018 v 8:31 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Bejt princ na bílym koni bylo super. Bylo super bejt i princ na černý motorce v plamenech.

Co už není tak super je být šmudla na kole.

Protože tak si poslední dobou připadám, když se na mě podívá. A nejde o to, že by toho šmudlu nemilovala, ale... No, chápete.

Smrt, to je to slovo

12. dubna 2018 v 22:38 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Páni, ještě že jsem založil novej blog, protože do něj píšu vážně hodně a samý zajímavý věci, který mě trápěj.

Jo, já vím, jsem ostuda. Když už neberu svoje prášky, utápim se sám v sobě a jsem zralej na pořádnýho šlofíka

(nejlíp navěky)

...

(Smrt! To je to slovo!)

tak bych se měl alespoň vylejvat sem, jako jsem to dělal dříve na starý blog. Problém je nejspíš v tom, že z čeho jsem se vybrečet chtěl, z toho jsem se vybrečel. A teď bych se už opakoval, nebo říkal sračky.

Každopádně mám novou práci, bydlím v novém bytě, mám nového psychiatra (a spoustu nových léků) (které neberu, jak už jsem zmínil) (pokud se nechci sjet), ale ve finále je všechno při starém. Nic mě nebaví, nic mi už ani nejde, hodně piju, hodně fetuju, však to znáte.
Jediné, co mě drží, je moje holčička. Dokážu fungovat jenom díky tomu, že ona mě potřebuje. Jenom kvůli ní nepiju už od božího rána (jen občas, ale tajně, jsem gentleman). Jenom kvůli ní se snažím alespoň působit v pohodě, i když to tak není. Jenom díky ní ještě žiju. A musím přiznat, že se na ní za to občas zlobím. Často přemýšlím nad tím, že to zabalím. Vlastně skoro denně. Ale vždycky si představím ji, jak ve mě věří a jak mě miluje. A jak by jí to její srdíčko nejspíš puklo. Ona samozřejmě neví, že to mám takhle. Jednou jsem tohle téma načali. Ptala se, jestli žiju kvůli ní, nebo proto, že chci žít, když je tu ona. Neměl jsem to srdce na to, abych jí řekl pravdu. Když někdo miluje někoho, kdo trpí depresí, často se cítí uraženě, když dotyčný nepřestane mít depresi, protože je s nimi. Co s tím ale my, tracení poutníci, naděláme?
A jak říkám, občas mě chytně vztek. Občas chci aby mě nenáviděla, aby me nenáviděli moji rodiče, abych neměl výčitky. Abych mohl sám profetovat všechny svoje prachy a za posledních pár tisíc se předávkovat. Důležitý je okouzlující prozaický styl.
Moje psychiatrička se mě nedávno ptala na moje sebevražedné myšlenky. Ptala se, jestli o tom mám s kým mluvit.

Proč bych to dělal?

Zdravá komunikace?

Sdílení citů a pocitů?

Fuj, ne. Já raději pár sklenek skotské a ťukání do klávesnice. Ano, tak to mám rád.

Mazel tov!

12. března 2018 v 22:04 | L.
Spoiler: Jednou spáchám sebevraždu.

Vím, že to slibuju dlouho, ale vždycky si říkám, že zítra je taky den. A ještě si to budu říkat tak deset let než do toho praštím. (Mazel tov!). Ještě toho musím přece hodně udělat. Ještě není čas.

Ale jednou? Slibuju. No fakt, na psí uši. Nespoileroval bych přece jen tak, ne?

Zamlčování

12. března 2018 v 21:58 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Nevím čím to je, ale pořád jsem si k tomuhle blogu nevybudoval takovou důvěru, jako k tomu starému.
Mele se mi toho v hlavičce spousta, ale nijak se nemám k tomu se z toho vypsat. A to mi to dřív tak šlo! Asi to v sobě budu zadupávat a nechám to vřít a bublat a já budu chlastat abych to utišil a pak to bude bublat víc a já budu víc chlastat, dokud to všechno nevybouchne a já neskočím ze střechy, nebo tak něco.

Protože když už stojím ve všem za hovno, tak alespoň to zamlčování mi jde.

Vždycky mi šlo.

Kompromis

6. března 2018 v 0:29 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Je to sranda.
Já a Jack jsme si tak strašně podobní, že skoro zapomínám, že se lišíme v těch úplně nejzákladnějších aspektech. Převážně v tom, že on se na svoje okolí tváří jako hrubý a nepříjemný cynik, ale v jádru je to dobrej chlap.
O sobě mohu prohlásit jen to, že já jsem na všechny hodný, ale uvnitř to ve mně všechno vře a vím jenom jedno, já rozhodně nejsem dobrej chlap. Jsem ale rád, když si to o mně lidi myslí.
Ale oba máme rádi pivo, literaturu a flanelový košile, tak je to ve finále jedno ne? Zahoďme naše rozdíly kvůli věcem, ve kterých jsme stejní, haha.
Jen mě zajímá, kdo nakonec vyhraje, to je asi všechno. Celej život nemůže bejt jenom kompromis.

Absťák

22. února 2018 v 1:21 | L. |  Moje nesouvislý žvásty
Chybí mi být feťák.

Chybí to mému malování, mému psaní, celému mému tělu od hlavy až po konečky prstů na nohou.

Chybí mi moje medicínka.



Asi mám absťák.

Už půl roku.

Další články


Kam dál